Když už byli blízko Jeruzaléma a Ježíš uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil."

(Lk 19,41-44)

Všemohoucí Bůh nechal člověku svobodu. Člověk tak může hledat pravdu, zamilovat si ji a podle ní žít. Znamená to však i možnost, že se člověk Bohu obrátí zády. Každý z nás dostáváme dostatek milosti na to, abychom žili způsobem milým Bohu. Ne každý to však dělá. Ježíš se přibližuje a dívá se na náš život a především na naše srdce, jestli ho hledá a chce přijmout. Když se přiblížil k Jeruzalému, poznal, že nebude přijat. Starší lidu, představitelé Izraele, ho odsoudí a vyvedou za město k ukřižování. Toto se děje v našem nitru každým smrtelným hříchem.

Máme ještě čas obrátit se k Bohu celým srdcem. Využijme přítomnosti k vytváření dobra, pokoje, vzájemnému odpuštění, smíření. Buďme trpěliví s těmi, s kterými se smířit zatím nedá. Hledejme možnosti, jak rozvíjet dobro. Používejme k tomu veškerou šikovnost a talenty, které máme od Boha. Potom, když se k nám jednou přiblíží náš Pán, na jeho obličeji se ukáže světlo radosti a slzy štěstí. Tímto způsobem se snažme obdarovat Pána Ježíše radostí. On nás pak obdaruje uvedením do plnosti lásky a života.

Pane, dej nám milost obrácení, ať svým chováním rozdáváme světlo tvé přítomnosti našim bližním a tak vytváříme nový Jeruzalém už zde na zemi. Amen.