Ježíš řekl svým učedníkům: "Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´" (Lk 17,7-10)

Pán Ježíš nás svým slovem chrání od pýchy. Co se tak běžně může odehrávat v našem srdci, když se nám daří, když rozvíjíme své talenty a sloužíme druhým? Pán nás upozorňuje, aby službou a vnitřním růstem také nerostla naše ješitnost, porovnávání se s jinými, přehnaná sebeúcta a domýšlení si své větší hodnoty, než mají druzí, kteří "přece toho tolik nedělají jako my". Kolik tiché pýchy, z které pramení ještě utajenější pohrdání, může vycházet z našich náboženských aktivit, z pocitů "spořádanosti", když všechno "splníme". Ježíš však také řekl: "Jestli nebude vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského."

Náš den má být také zakončen modlitbou, setkáním s Bohem, který hladoví po rozhovoru s námi. Tehdy, kdy na konci dne "obsluhujeme našeho Pána", si rychle uvědomíme, že veškeré  dobro, které jsme učinili, je pouze jeho darem a štědrostí vůči nám. Pak mu radostně poděkujeme a budeme uzdraveni od křivého obrazu sebe sama.

Pane Ježíši, prosíme, dej nám milost pravé pokory. Uzdrav naše srdce od pyšného srovnávání se s druhými a uchraň naše srdce od ješitnosti, která zabíjí vzájemnou lásku. Ať ve Tvém Srdci vnímáme naši nekonečnou hodnotu a vážíme si jeden druhého. Amen.