Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mne zástupy pokládají?" Oni mu odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Za Božího Mesiáše." On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim: "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen." (Lk 9,18-22)

K lidem se chováme podle toho, za koho je považujeme. K Bohu se chováme podle toho, jaké máme o něm přesvědčení. Je hodně předsudků vůči církvi, někteří se vůči ní chovají pouze podle toho, k čemu ji zneužili ti, kteří měli zodpovědnost zprostředkovat druhým spásu.

Naše falešné představy a neadekvátní chování k Bohu, k církvi i k druhým vězí v nás samých. Apoštolové měli také zkreslené chápání Krista, ale postupně začali tušit, kým je - tváří v tvář znamením, které konal a díky moci slova, které slyšeli a skrze které byli uzdravováni ze svých pochybností.

Abychom mohli růst k pravému poznání našeho Pána, je potřebný dar Ducha svatého - dar poznání, rady, rozumu, moudrosti a také dar naší spolupráce s Boží milostí. Náš vklad spočívá v tom, že se budeme snažit demaskovat jádro našeho negativního pohledu na Boha a na druhé lidi, že se postupně s pomocí Boží i za pomoci člověka vyrovnáme s vlastní negativní minulostí a otevřeme se na život s Kristem. To také bude obnášet skutečnost, že vědomě přijmeme utrpení, nepřijetí, vlastní hříšnost, ale také hloubku svobody, uzdravení a radosti, kterou dává Ježíš těm, kteří ho milují. Je to cesta každodenního přijetí kříže i zmrtvýchvstání. Potom uvidíme Ježíše takového, jaký je a ještě více si ho zamilujeme.

Kdo jsi, Pane?