Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!" (Mt 13,1-9)

Toto podobenství je o našem srdci. Také o nás samých, o naší hloubce nebo plytkosti. Mít srdce jako kraj cesty, to znamená - nemít žádnou hloubku, která vychází z tichosti a naslouchání. Člověk se srdcem prašné cesty nechává Boží slovo napospas všem možným názorům, lidským soudům a ďábelskému vlivu. Boží slovo v takovém srdci nemá šanci vzejít.

Kamenitá půda, malá hloubka, silný žár slunce. Boží slovo sežehnuto našimi vášněmi, žárem žádostivosti, chtíčem, slabou vůlí, neochotou změnit svůj život.

Zrna Božího slova zaseta v půdě s trním, kde dáváme prostor přehnaným starostem, zájmům, které Boží slovo vytěsňují víc a víc z našeho života, takže nakonec zůstane jenom povrchová skořápka "náboženství" jako společenská dekorace našeho života a Boží slovo nepřinese skutečné plody.

Boží slovo v dobré půdě. V ochotě naslouchat, zajít na hlubinu. Tam někde se rodí pravé ovoce. V hloubce srdce se setkávat s Bohem v modlitbě, nechat se uzdravovat pravdou o sobě, být v temnotě hloubky Boží pravdy o nás, kde nakonec zakořeníme v dobrém - tam někde vyraší stéblo života, který nebude zničen ani žárem vášní, ani poryvy vichrů názorů tohoto světa. Pak můžeme přinášet úrodu, ovoce Ducha: lásku, radost, pokoj, dobrotu, laskavost, trpělivost, věrnost a mnoho dalšího.

Pane Ježíši, učiň naše srdce podle Srdce svého! Amen.