K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš - jim na svědectví." On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad. (Mk 1,40-45)

Z jedné strany se uzdravenému nemůžeme divit, že v šoku nad svou záchranou horlivě rozhlašoval, co se událo. Někdy se tomuto člověku podobáme i my. V radosti nad Božími dary zapomeneme na samotného Pána. Dotyčný uzdravený zapomněl na to, že "vytrubováním" té události ohrožoval Ježíše. Kdo se totiž dotknul malomocného, musel podstoupit proceduru šetření, kdy se mělo ukázat, zda se nakazil, či nikoliv. Proto Ježíš nařídil uzdravenému, ať podstoupí proceduru šetření, zda jeho uzdravení uznají také kněží a tím i pochopí, že Ježíš má božskou moc.

Ne vždy je na místě rozhlašovat, co Bůh udělal v našem životě. I radost by měla mít čas dozrát. Pokud jí nedáme dostatečný čas, který potřebujeme k tomu, abychom si do hloubky uvědomili Boží lásku, moc, přítomnost a velikost, pak se může stát, že budeme víc "žvanit", než vydávat svědectví.

Tím nejkrásnějším potvrzením Boží moci je náš život v plnosti oddaný Bohu a také naše poslušnost. Tak se staneme svědky Božích znamení a někdy to nebude vyžadovat žádné dlouhé povídání.

Pane Ježíši Kriste, obracím se k tobě s důvěrou v tvou dobrou vůli. Obdaruj mě, prosím, milující poslušností - ať ti naslouchám, hledám tvou vůli a radostně plním to, co v životě mám dělat. Amen.