Ježíš přišel do svého domova a učil v jejich synagoze, takže lidé byli celí užaslí a ptali se: "Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?" A pohoršovali se nad ním.

Ale Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti a ve své rodině." A pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků. (Mt 13,54-58)

Někdy si naše bližní zasouváme do "šuplíčků" svých názorů, zkušeností, které s nimi máme a díváme se na ně podle toho, jak jsme je viděli v minulosti. Jedním znakem lidské zralosti je schopnost přijmout druhého se všemi změnami, kterými prochází. Také s jeho špatnými sklony, zápasy i hříchy.

U Ježíše jeho známí nedokázali "rozdýchat" skutečnost, že je z něj najednou učitel duchovního života, který koná mocné Boží skutky. Nešlo jim do hlavy, že by si Bůh vybral nepatrného tesaře z nepatrného městečka ke svému dílu. Navíc z mnoha lidí, když si o Ježíši povídali, vybublávala tichá závist, vycházející ze smutku, když se někomu daří a jim ne.

Kolik matek se dokáže dívat přes prsty na děti jiných rodičů, které mají úspěch a ty jejich to daleko nedotáhly.

Mnoho jiných předsudků nakonec zabránilo obyvatelům Nazareta přijmout Ježíše jako učitele a už vůbec ne jako svého Mesiáše a předpovídaného Spasitele světa.

Dejme si pozor na své vlastní předsudky, aby nám nebránily přijímat druhého člověka, ve kterém máme přijmout samotného Krista. Nemáme  ve svém okolí někoho, komu se daří, a nám to vadí?

Zahrňme do svých modliteb nejdříve prosbu za sebe a své obrácení a pak i za ty, kterým máme tendenci závidět. Modleme se, abychom se radovali nad dobrem, které se nachází v našich bližních.